Rozhovor s člověkem, kterého si vážím (Tomáš Míka)
Člověk, kterého si vážím
Aneb rozhovor s Tomášem Míkou
„Po nějaké době jsem chtěl zase učit normálnější studenty,“ říká Tomáš Míka o svém nástupu na táborské gymnázium.
Tomáš Míka je pedagog působící na Gymnáziu Pierra de Coubertina v Táboře. Jeho učební metody a přístup ke studentům jsou všeobecně oblíbené a i kvůli tomu si ho mnoho žáků váží a respektuje ho. Díky tomu se mu také podařilo zvítězit v anketě Zlatý Ámos 2018.
V našem rozhovoru jsme se vyptali na jeho minulost, volnočasové aktivity, ale i na jeho plány do budoucna nebo na jeho básnickou tvorbu pod pseudonymem Mořic Klein.
Jako první by nás zajímalo něco z vaší minulosti. Kde jste vyrůstal a jak na své mládí vzpomínáte?
To je náročná otázka hned na začátek. Přece jenom už je to docela dávno. Vyrůstal jsem v městečku Sedlec Prčice, kam jsem se po studiích a po cestování znovu vrátil. Na samotné dospívání určitě vzpomínám rád, ale teď zrovna nevím, co víc bych o tom řekl.
Byl jste ve škole oblíbený?
Řekl bych, že jo.
Zmínil jste cestování. Vyrážel jste často do zahraničí?
Já jsem cestoval ještě jako student. Vypravil jsem se třeba do Skotska nebo na tři měsíce do Spojených států. Potom jsem začal cestovat s přítelkyní, se ženou, a teď cestujeme s rodinou.
Kam vedli vaše první kroky po studiu?
Mé první kroky vedly na letiště, protože hned jak jsem dostudoval, jsem letěl do Ameriky. V rámci projektu Work and Travel jsem pracoval v takovém zábavném parku v restauraci, kde jsem roznášel například karamelové hranolky.
A kde tedy bylo vaše první zaměstnání tady v Česku.
Začal jsem učit na Podještědském gymnáziu v Liberci, kde jsem dostal místo po jedné paní učitelce. Nastoupil jsem tam vlastně až v půlce roku, jelikož jsem se z Ameriky vrátil v listopadu.
Vy jste v určitém období pracoval v dětském domově. Povíte nám něco o tom?
Možnost tam pracovat se mi naskytla, když jsem se stěhoval z Prahy, kde jsem tři roky učil na gymnáziu ve Vysočanech. Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, tak jsem šel do dětského domova, kde jsem zůstal čtyři roky.
Ale bylo to docela ostrý, protože málo lidí ví, že dětské domovy mají nějakou svoji hierarchii. Jsou domovy, kde mají takové ty hodnější děti, a pak jsou dětské domovy se školou, kde jsou děti více problémové, které už nemůžou chodit do normální školy.
Domov, kam jsem nastoupil já, byl právě ten se školou. V té době se ještě stěhovali z takového malého zámečku, kde už na sebe byli zvyklí a všichni se znali, do většího nového komplexu, kam začalo přicházet plno nových dětí. Nastala tam taková ta situace, kdy si mezi sebou začaly tvořit nějaké vztahy. Největší siláci si upevňovali autoritu a ne vždy to bylo jednoduché, takže to bylo často psychicky i fyzicky náročné.
Kdy jste nastoupil do našeho ústavu?
Poprvé jsem tu byl přijat čtyři roky před tím, než jsem nakonec nastoupil. Už jsem byl dokonce domluvený s ředitelem, ale nakonec jsem šel pracovat do toho dětského domova. Po těch náročných čtyřech letech jsem však docela uvítal možnost znovu učit nějaké normálnější studenty. Nejdřív jsem chtěl zkusit něco nového, třeba zdrávku, ale nakonec jsem v roce 2010 nastoupil do tohoto ústavu. A jsem tady spokojen.
Vy jste napsal už několik knih. Pracujete aktuálně na nějaké další?
Jednu mám dopsanou a dvě rozpracované. K tomu ještě píšu deník, ze kterého často ty textu přecházejí do knížek. Je jenom otázka času, kdy se nějaké téma z deníku rozroste a vznikne další knížka.
Jaká je vaše první myšlenka, když se ráno probudit a poslední když jdete spát?
To je asi pokaždé jiná. Ale ráno většinou moc nemyslim, takže vlastně nevím, jestli vůbec nějaké myšlenky mám. Myslet ráno začnu až když vejdu do třídy… a někdy ani to ne.
Večer záleží na tom co jsem před tím dělal. Jestli jsem četl nebo koukal na zprávy, ale většinou jsem spokojený, že už v té posteli jsem.
Máte rád kávu?
Určitě.
V kterou denní dobu?
Většinou odpoledne. Když jsou takové ty zamračenější, unavenější dny. To je pro mě nejlepší počasí na kafe.
Máte vyložené nějaké hobby?
Ještě nedávno to byly sporty, ale teď jsem po nějakých úrazech, takže je nejisté, jestli se k nim budu moct vůbec vrátit. Ať už k florbalu nebo fotbalu. Teď co můžu dělat je cyklistika nebo plavání, ale na kole nebo v bazéně jsem většinou sám, což není úplně pro mě. Vždycky mě víc bavily kolektivní sporty, protože jsou takové živější a kontaktní. Můžete se při nich hezky pomlátit.
Kromě sportu samozřejmě literatura a cestování.
Když už jsme u těch sportů, máte nějakou výraznější vzpomínku týkající se vašeho oblíbeného fotbalového klubu?
Určitě máte na mysli Slavii. Asi si nevybavím jednu konkrétní vzpomínku, ale slávista jsem už od malička, protože jím byl i můj starší bratránek, který byl takový můj velký vzor. Byl hodně dobrý fotbalista a asi jsem Slavii po něm nějak podědil. Samozřejmě jsem na nějakém jejich zápase byl, ale jednu konkrétní vzpomínku si asi nevybavím.
Jak se stavíte k otázkám LGBT komunity?
Já nevím, jestli bych se k tomu měl nějak stavět. Je to prostě něco, co se děje možná v čím dál tím větší míře. Bude to od všech asi vyžadovat velkou toleranci a já osobně s tím nemám žádný problém. Myslím, že každý si může vybrat, jak se cítí a kým se cítí.
Na závěr bychom se Vás rády zeptaly, zda-li již máte nějaké plány do budoucna?
Já si tu už asi tři roky postupně snižuji úvazek a nespíš v tom budu pokračovat. Snižuji si ho částečně proto, abych měl čas na vlastní studium a na psaní. V posledních dvou letech jsme ještě zdědili nějaké nemovitosti, o které se musíme starat, a které nám nespíš brzo začnou vydělávat peníze. Takže v budoucnu asi budu na třetinový úvazek učit tady, na třetinový úvazek budu psát a na třetinový úvazek bych byl něco jako údržbář nebo stavbyvedoucí. Což jsem zjistil, že mě docela baví.
Skupina Oříšky ve wasabi (Anna Kosobudová a Aneta Dohnalová)